Více historie

Počátky

Původ umění Taoist Tai Chi^® lze vysledovat až k raným dobám čínské historie. Od svých počátků se taoismus pokouší vrátit tělo a mysl do jejich původní formy, do harmonie s taem. Dokladem je skutečnost, že tělesná umění byla vždy nedílnou součástí jeho učení. Nejdříve byla taková umění praktikována šamany, jejichž výuka byla začleněna do vznikající tradice taoismu. Během staletého a tisíciletého vývoje taoističtí mistři a praktikující, kteří cvičili v chrámech nebo žili jako poustevníci v divočině, nadále rozvíjeli svá umění a pracovali na tom, aby je předali svým studentům, obohacujíce tak tradici tělesné a duchovní kultivace.

Zhang Sanfeng: tai chi jako vnitřní alchymie

Někdy mezi 11. a 14. stoletím taoistický mnich jménem Zhang Sanfeng vyvinul systém, který nazval taiji (tai chi). Ten slučoval různé existující praktiky se šlachoměnným cvičením vyvinutým v shaolinském chrámu a začlenil svou vlastní výuku do taoistických metod pro zušlechťování a čištění vnitřních energií těla.

Zhang měl několik učedníků, kteří pokračovali v jeho učení. Po celou dobu vlády dynastií Song, Yuan a Ming (12. až 17. století) bylo jeho tai chi známo především v provincii Shaanxi v západní Číně. Jako klášterní tradice tai chi sloužilo jako metoda vnitřní alchymie nebo k dosažení vnitřních transformací uvnitř těla s cílem zlepšit zdraví a dlouhověkost. Ve svých taoistických začátcích bylo tai chi užíváno k dosažení taiji (doslova Nejvyšší konečné) nebo stavu komplementarity energie jin a jang v těle. Jeho cílem bylo přeměnit tělo a mysl tak, aby mohla být dosažena nesmrtelnost – chápána jako dlouhověkost a osvícení.

Tai chi vychází ven z klášterů

Na konci 19. století byly pohyby tai chi postupně vyučovány pro laiky. Tomuto rozšíření tai chi ven z klášterů napomohly dva faktory. Za prvé, císař a šlechta si začali všímat vedlejšího produktu výcviku tai chi – aspektu bojových umění. Jak shaolinští buddhističtí mniši, tak taoisté z pohoří Wudang se angažovali jako trenéři pro císařskou armádu.

Přibližně ve stejnou dobu dynastie Qing zakázala vlastnit zbraně, a nechala tak obyčejné lidi bez obrany proti banditům a útočníkům. Běžní lidé v obdivu k mnišským dovednostem sebeobrany prosili klášterní komunitu, aby je učila. Ze soucitu mniši začali přijímat laiky jako žáky. Protože však venkovní komunita neměla mnišské základy kultivace mysli, báli se taoističtí učitelé učit laické studenty vše, co uměli. Taoistická vnitřní umění jsou velmi silná. Pokud jsou však v rukách člověka s nespoutaným srdcem a myslí, mohou škodit. V důsledku toho se taoističtí učitelé rozhodli předat laickým studentům jen částečné znalosti a nejpokročilejší výcvik si schovávali jen pro zasvěcené v chrámu.

Jak se tai chi dostalo na veřejnost, někteří praktikující laici začlenili své vlastní nápady do technik sdílených klášterními učiteli. Vzniklo mnoho škol tai chi. Nicméně od taoistické tradice se lišily tím, že obecně nepovažovaly tai chi za metodu taoistického výcviku. V taoistické tradici je cílem výuky taiji, harmonická rovnováha energií, není jím dokonalé zvládnutí formy.

Mistr Moy znovu spojuje tai chi s jeho taoistickými kořeny

S politickými změnami a modernizací Číny, byly taoistické kláštery ničeny nebo upadaly z důvodu nového skepticismu, který se objevil spolu s obdivem Číny k Západu. V důsledku toho zanikly se starší generací mnichů i znalosti „zavřených dveří“. Nicméně mistr Moy Lin Shin, taoistický mnich, který v Číně podstoupil chrámový výcvik v době svého dospívání, získal znalosti taoistické vnitřní alchymie, na kterých bylo původní tai chi založeno. Ačkoliv bylo mnoho originálních forem tai chi z klášterní tradice ztraceno, mistr Moy rekonstruoval ducha originálu užitím znalostí, které získal ze svého taoistického výcviku.

Naše organizace, kterou mistr Moy založil, je zasvěcena přinesení těchto umění Taoist Tai Chi^® do každé komunity za účelem podpory fyzické, mentální a duchovní pohody a většího zpřístupnění bohatství čínské kultury a taoistických tradic.

Je to tento odkaz, který mistr Moy chce, abychom se naučili a předali dalším generacím. Získání těchto znalostí vyžaduje osobní úsilí a odhodlání stejně jako pravidelný kontakt se zdrojem učení.