Jeho učení je tou nejlepší terapií!

Jsem rád, že vám můžu nabídnout několik svých úvah z vlastního praktokování během pandemie. Netrpím příliš náročnými nebo chronickými zdravotními problémy, ale jako mnoho lidí si nesu s osobními výzvami, které musím řešit, “zavazadlo” toho, co jsem získala výchovou. Bojovala jsem s perfekcionismem, plachostí a snahou být milá. Z tohoto důvodu se velmi zajímám o rozvoj emoční inteligence a sociálního chování, které je konstruktivní a harmonické. Hledání rovnováhy v sobě a ve své roli ve světě je životní cestou.

Na jednom z našich sobotních setkání někdo řekl: „Jeho učení je nejlepší terapie!“. Z celého srdce souhlasím a ráda bych se s vámi podělila o to, jak se během pandemie stalo mé vlastní praktikování něčím, co bych nazvala „meditační terapií“ pro celou mou bytost. Zároveň se reflexe mé praxe stala důležitým zdrojem sebeřízení.

Praktikuji již 13 let. Jsem vděčná Sdružení za to, že mě postrčila do role lídra v tréninku a poté lídra pobočky v době, kdy to bylo mimo mou komfortní zónu. Usnadnilo mi to udělat zásadní průlom nejen v mé praxi, ale i v pracovním a osobním životě. Před několika lety jsem všeho nechala a vydala se na rok na cesty, které se pro mě staly obdobím, kdy jsem na cestách cvičila sama. Bylo to osamělé, ale naučila jsem se, že jeho učení je „doma“, ať jsem kdekoli. Je to způsob, jak se neustále „vracet“ v rámci měnících se okolností. Během mých cest však nešlo o hlubší praktikování, které zažívám nyní s pomocí celé organizace na zoomu. Na cestách jsem si „myslela”, že vlastní praktikování dělám, ale spoléhal jsem se pouze na svou každodenní disciplínu, aniž bych reflektoval své pocity.

V minulosti mé uvědomování si praktikování jeho učení připomínalo jakýsi „multi-tasking“ mezi tělem a myslí, kdy emocionální a duchovní aspekty vstupovaly a vystupovaly různými způsoby. V jednu chvíli jsem si například uvědomila, že příliš přemýšlím, a v další chvíli jsem si uvědomila, že jsem ve svém těle, aniž bych byla dostatečně pozorná. Bylo to jako mikrotanec, jakési rychlé kolísání mezi různými částmi mého já. Nyní začínám pociťovat niternější a integrovanější uvědomění celé své bytosti. Od chvíle, kdy začnu cvičit základní pohyby, si uvědomuji, jak se mění struktura, váha a hustota mé bytosti. Často to cítím hmatatelně, když začínám uvolňovat své emoce a názory. Zpočátku se může objevit vnitřní odpor, ale cítím, jak se pomalu posouvám od zadržování k uvolňování, od úzkosti ke klidu, od bázlivosti k odvaze. Někdy cítím hmatatelnou úlevu, když se moje netrpělivá a odsuzující mysl začne uvolňovat a rozpouštět. Tato zkušenost je „meditační terapie“, o které mluvím. Když při své praxi zažívám tyto pocity, je rozplétání přirozené a mám pocit, že se prostě ztrácím, že nechávám odejít to, kým jsem, abych nasměroval nějakou jinou, silnější energii. Dříve mé vědomí rychle přelétalo mezi různými „částmi“ mého já. Když jsem udělala chybu, reflexe byla jakousi vnitřní „prací“; vědomým zápasem se sebeanalýzou. Nyní, když reflektuji svou praxi, má tato zkušenost jinou příchuť; je stále kritická, ale působí celistvěji. Trestám se méně a jsem více soucitná vůči vlastním výzvám. Když se objeví pokora a vhled, má to více uzemňující kvalitu, expanzivní a inkluzivní pocit, pocit splynutí se sebou samým jako s celkem.

Každodenní život přináší stále stejné výzvy; práci s druhými, řešení problémů, přizpůsobování se změnám. V minulosti jsem se chtěla zlepšit, ale důvody byly nejasné a zamlžené motivem zalíbit se druhým. Nyní mi touha uzdravit se, stát se užitečnějším člověkem, připadá naléhavá. Zřetelněji si uvědomuji každý, byť sebemenší okamžik, kdy nespolupracuji dobře s druhými lidmi, ztrácím čas tím, že něco přeháním, příliš se snažím nebo nevěnuji pozornost tomu, co je třeba udělat. Pokud vynechám den cvičení, uvědomuji si každý malý případ netrpělivosti, emoční nestálosti nebo zkostnatělého myšlení. Když vím, že jsem udělal chybu, hned se cítím trapně, i když si toho ostatní nevšimnou. Jsem citlivější a kritičtější k vlastnímu chování. Vždy jsem bojovala s tendencí být milá, někdy i tehdy, když vím, že „tvrdá láska“ by byla lepší. Teď už prostě nechci tolerovat „nesmysly“, ať už vlastní, nebo cizí. Není to překvapivé, ale je pro mě nepříjemnou výzvou uvažovat o tom, že to skutečně uvedu do praxe, a to v každé situaci. Je to hloupé, ale moje cvičební bunda se pro mě stala symbolickou; když si ji oblékám, cítím zodpovědnost za vlastní praktikování a také odvahu, kterou potřebuji k tomu, abych byla jasnější. Moje (symbolická) cvičební bunda jako by chránila a vyzývala celou mou bytost. Takže si v duchu ráda představuji, že ji „nosím“ pořád!

Další změnou v tomto „mnišském“ období je pro mě vědomější snaha zbavit se svých nadějí a obav ohledně společnosti a odložit svá očekávání. Vidím, jak mě v minulosti rozptylovalo, když jsem si dělal starosti o svůj výkon a svou roli ve skupině. Je pokorné podívat se upřímně na sobecké aspekty těchto obav. I když jsem smutná, vidím, že musím přijmout všechno, co se stane, a prostě věřit, že se to vyřeší.

Proč jsem ještě tady?

Od chvíle, kdy jsem jako mladý teenager objevila Tao Te ťing, nacházím v taoistickém myšlení největší útěchu a inspiraci. Ale chci ho žít, ne jen myslet, ať už to znamená cokoli. Cítím potřebu překonat svůj strach, přenést se přes to, co mě brzdí.