Stabilita a kontinuita

Začátek pandemie pro mě byl těžký a stresující, stejně jako pro většinu lidí. Nemohla jsem pracovat a společná setkání byla pozastavena. Viděla jsem důvody za tím vším a byla jsem ráda, že jsme se rozhodli být v bezpečí. Přesto byly dvě hlavní věci, které pro mě byly důležité a které strukturovaly můj týden, a ty byly pryč a já cítila ztrátu. Začala jsem se řídit pevným rozvrhem včetně praktikování jeho učení každé ráno hodinu, abych udržovala krok a zůstala fit a povzbuzovala jsem všechny, aby dělali totéž. Zanedlouho jsme byla vyčerpaná. Moje obavy a úzkost narůstaly a já jsem se držela svého plánu ještě pevněji, protože jsem nevěděla, co jiného dělat.

Měla jsem obrovskou radost, když přišla první pozvánka na sobotní chanting. Sotva jsem mohla chantovat, protože jsem hodně plakala. Najednou jsem si uvědomila, jak osaměle a křehce se cítím. Vidět lidi a uvědomit si, že tam stále jsou, byla tak velká úleva. Postupem času jsem se začala cítit klidnější a pravidelné chantování tomu hodně pomohlo. Stále jsem nevěděla, kdy se situace změní, ale už mě to tolik netrápilo. 

První lockdown skončil a mohla jsem znovu pracovat – ale obavy jsem měla zase, protože tentokrát moje práce narušovala praktikování jeho učení. Mám nepravidelnou pracovní dobu a nepravidelné pracovní dny. Takže i když jsem byla ráda, že mohu pracovat, byla jsem smutná, že jsem se nemohla zúčastnit sobotního setkání tak pravidelně jako dříve. Snažila jsem se, jak nejlépe jsem mohla, pokračovat ve vlastním praktikování, ale zjistila jsem, že je to obtížné. Cítila jsem se neustále vyrušována vnějšími okolnostmi. Byla jsem hluboce frustrovaná. 

Během druhého lockdownu jsem se opět mohla pravidelněji účastnit sobotních setkání. Stále jsem se obávala o svou pracovní situaci, ale připustila jsem, že s tím nemohu nic dělat a musím se prostě smířit s tím, co se stalo. Zpráva, kterou jsem slyšela opakovat v sobotu, byla: “Neboj se. Dělej to dál a neboj se” a začala jsem si uvědomovat, že existuje něco, co mohu udělat, místo abych se cítila bezmocná. Tentokrát jsem se nevrátila ke svému pevnému rozvrhu, ale začala jsem každý den trochu cvičit. Cvičit v obýváku mi zpočátku přišlo divné, ale pokračovala jsem v tom a stalo se to přirozenější. Moje soustředění se posunulo a začala jsem si uvědomovat, že nemusím s nikým držet krok ani nic dokazovat. Mohla jsem cvičit jen proto, abych si to užila. Pak se ten pocit změnil. Pocit propojení skrz celé tělo byl tak jasný, jako bych v sobě viděla model tensegrity.  Ten pocit byl tak jasný, že vše bylo propojené a fungovalo a pohybovalo se společně. V minulosti jsme často slýchala – a sama jsem si říkala – že v jeho učení je vše propojeno a zároveň se hýbe a zároveň končí. Ale myslet na to a cítit to jsou dvě velmi odlišné věci. Tento nový pocit byl zjevením, které mě naplnilo radostí a mírem. Je to také velmi uklidňující pocit. 

Miluji chanting způsobem, jak jsem si nikdy nemyslela. V minulosti to pro mě byla hlavně společenská aktivita ráno na začátku programu, který mě bavil. Pravidelným cvičením se to také vyvinulo. Můj hlas zesílí a už není důležité, jestli jsou ostatní ve stejné místnosti nebo jestli praktikuji sama. Při chantingu se cítím silná, jako by mnou nemohlo nic otřást.

Během pandemie jsem se o sobě hodně naučila. Byla jsem přesvědčená, že nejsem člověk orientovaný na výkon, a na jeho učení se mi velmi líbilo, že za tím nebyla žádná soutěživost a místo toho jsme cvičili všichni společně. Bez zpětné vazby od instruktorů jsem si ale uvědomila, jak moc mě uznání a povzbuzení motivují. Vždy chci být tím dobrým studentem, kterého učitel chválí. Během pandemie nebyla od nikoho zpětná vazba na moji praxi a objevila jsem něco nového. Zpětná vazba přicházela zevnitř místo zvenčí. “Jaký je to pocit?” pro mě dostal úplně nový význam. Otázku jsem slyšela mnohokrát a mnohokrát jsem si ji kladla, ale ve skutečnosti jsme ji poprvé v životě začala používat jako vodítko.

I když nemohu praktikovat vždy ve stejnou denní dobu, je pro mě prioritou dělat to každý den. Jsem klidnější a cítím se stabilnější na těle i na duchu. Věci kolem mě jsou stále nestabilní a nepředvídatelné, ale díky své vlastní praxi jsem našla stabilitu a kontinuitu, která není ovlivněna vnějšími okolnostmi. Tento pocit mě posiluje a jsem vděčná za trpělivost a vedení, které mi pomohly a umožnily mi to zažít. 

Mezitím skončil druhý lockdown a omezení se uvolňují. Znovu pracuji a už se nemohu účastnit setkání tak pravidelně, jak bych chtěla. Ale už se tolik netrápím. Účastním se, kdykoli mohu. A praktikuji dál, kdykoli to během dne jde.