Radost ze života

K Taoist Tai Chi™ jsem se dostal téměř před dvaceti lety. Praktikoval jsem denně už před pandemií. Toto osobní praktikování začalo krátce poté, co jsem začal cvičit. Nikdy bych ji nedefinoval jako nástroj transformace. Dělal jsem ji s potěšením, ale tak trochu jako „udržovací“ cvičení, abych si procvičil pokyny, které jsem dostal na lekcích. Samozřejmě jsem ve svém každodenním životě viděl proměnu, kterou mi pravidelné cvičení Taoist Tai Chi™ přineslo. Viděl jsem, že se stávám méně kritický, emočně stabilnější, ochotnější spontánně pomáhat a odvážnější říkat své názory.

Když přišla pandemie, byl jsem zrovna několik měsíců v důchodu. Těch několik měsíců bylo vyplněno kurzy, které jsem vedl, kurzy, které jsem navštěvoval, kurzy, kdy jsem zaskakoval za jiné instruktory, a nakonec mou činností ve výboru pobočky. Stručně řečeno, své týdny jsem vyplňoval nepřetržitou smrští činností.

Pak přišla pandemie, výluka a přerušení výuky. Během několika dní jsem měl pocit, že se mi svět obrátil vzhůru nohama. Běhal jsem od jedné aktivity k druhé, ale teď jsem trčel sedm dní v týdnu doma. To náhlé zastavení bylo jako elektrošok. Úzkost rychle vzrostla a stala se každodenním jevem. Všechno mi dělalo starosti: zdraví mých blízkých, jejich finanční potíže, budoucnost naší organizace, každodenní řízení výboru naší pobočky. Bylo to, jako bych ztratil veškerou důvěru v sebe i v organizaci.

Poselství, které nám bylo od začátku dáno, bylo prozkoumat nebo rozvinout naše vlastní praktikování. To jsem vytrvale dělal. To však úspěšně zklidnilo mé obavy jen na krátkou dobu a vír mých starostí mě brzy opět ovládl. Ani chanting a sobotní setkání mě neuklidnila. Chanting na Zoomu mi zpočátku připadal divný, nepřinášel mi žádnou útěchu a dělal jsem ho takříkajíc z povinnosti. Vidět znovu známé tváře, ale ne „doopravdy“, mi jen připomínalo, že se nemůžeme vidět a že se dlouho neuvidíme. Poselství ředitelů typu „Nejhorší čas je nejlepší čas“ a další se mnou nerezonovala a někdy mě i urážela. Měl jsem dojem, že dělám správnou věc, ale o moc lépe mi nebylo…

Měl jsem obavy ze svých povinností ve výboru pobočky. Měl jsem pocit, že nedělám správnou věc, a dokonce jsem se bál, že budu požádán, abych odstoupil. Ve své moudrosti mě organizace místo toho, aby mě požádala o odstoupení, přizvala k účasti na různých pracích a důvěřovala mi. Tento přístup mi umožnil znovu získat důvěru v sebe sama.

Stále jsem pokračoval ve svém každodenním fyzickém cvičení. Nadále jsem chodil na sobotní a úterní chanting a poslouchal svědectví a učení. Začal jsem také chodit na chanting k oltáři našeho regionálního centra. A postupně se alchymie uskutečňovala. Aniž bych chtěl, všechno to učení si pomalu razilo cestu do mého srdce.

Obavy začaly ustupovat a už ve mně trvale nežijí. Srdce se stalo lehčím. Cítím, že jsem více k dispozici svým blízkým a ostatním obecně. Ta „radost ze života“, která mě opustila, se vrací s větší hloubkou než dříve. Mám dojem, že jsem objevil jinou citlivost, klidnější, mírumilovnější a více ukotvenou v přítomnosti. Slovo „náboženství“, které mě dříve děsilo, si ke mně také našlo cestu. Ztratilo svůj význam víry a zakotvilo v mé praxi, v mém tréninku. Nyní představuje všechny rituály: fyzické praktikování, obřady, setkání, učení a výměny. Zkrátka vše, co mě spojuje s naší organizací, s její komunitou, s její minulostí a tradicemi.

Často se nám říká, že taoistická tradice a učení mistra Moye jsou především praktické. Nejen čtením a přemýšlením o konceptech člověk dělá pokroky. Právě v konkrétním praktikování všeho, co nám bylo předáno, spočívá tento pokrok, který nám umožňuje „stát se lepší verzí sebe sama“. Toto období pandemie mi to nade vší pochybnost dokazuje! Mohu jen poděkovat Fung Loy Kok za to, že tuto bohatou tradici udržuje s takovou moudrostí a laskavostí.