Silnější a uvolněnější

Když jsem se před 11 lety přidala k FLK, myslela jsem si, že se během krátké doby naučím pohyby a několik základních cviků, a pak už FLK nebudu potřebovat a budu moci cvičit sama pro sebe, nebo se poohlédnout po něčem novém. Koneckonců jsem už měla více než 10 let zkušeností s bojovými uměními, kde jsem se musela neustále učit nové pohyby, abych mohla postupovat, takže 108 pohybů mě po čase určitě přestane bavit. Ale ještě než kurz pro začátečníky skončil, zúčastnila jsem se svého prvního retreatu a získala první poznatek, že nejde jen o choreografii, ale že tato organizace nabízí mnohem víc.

Připadala jsem si jako na rodinném setkání. Byla jsem vřele přivítána, všichni spolu pracovali velmi harmonicky a o každého bylo dobře postaráno. Vyprávění o mistru Moyovi, o tradici a učení, výpovědi během retreatu a moje pozorování ostatních účastníků, z nichž někteří cvičí již mnoho let, se mě hluboce dotkly a především mě přiměly uvědomit si, že tato umění vyžadují celoživotní vzdělávání. Reatreat mě také motivoval k tomu, abych začala cvičit sama, abych nezapomněla vše, co jsem se na retreatu naučila. V kurzu pro začátečníky jsem nemohla praktikovat to, co jsem se naučila, ale chtěl jsem ho dokončit. Po první návštěvě reatreatu následovalo mnoho dalších. Individuální cvičení, zejména po návštěvě retreatu, se stalo zvykem, kdy jsem se snažila začlenit to, co jsem se naučil, do „svého“ tai chi. Soustavná každodenní rutina se z toho však nevyvinula.

Teprve postupně jsem začal pociťovat účinky jeho učení. Změnilo se mi držení těla, životem jsem procházel mnohem vzpřímeněji. Postupně jsem si všimla i dalších účinků. Dříve jsem byl velmi nervózní, když jsem měla přednášet před velkou skupinou, ale po několika letech tréninku jsem si všimla, že se před prezentací před větším publikem téměř nebojím a mám téměř stejný pocit, když přednáším, jako když stojím před skupinou FLK.

Poslední 1,5 roku mi umožnilo se zamyslet a hodně se naučit, a to i o sobě. Zejména na začátku pandemie jsem si všimla, že jsem si vytvořila některé falešné představy, zejména o své roli lídra. Kdykoli jsem začala cvičit sama za sebe, hlavou se mi honily myšlenky na to, co by tomu řekli naši členové, kdybychom přestali cvičit, jak je mohu motivovat k vlastnímu cvičení, dá se to od nich očekávat, vždyť většina z nich pohyby ještě nezná atd.

Nejenže to bylo nepříjemné a velmi rušivé při cvičení, ale naučilo mě to hodně o mně samé. Přestože jsem od počátku své taoistické cesty Taoist Tai ChiTM cvičila vždy sama za sebe a uvědomuji si, jak mi to prospělo, podvědomě jsem členům upírala jak to, že jsou schopni cvičit sami, tak to, že to mohou a budou dělat na vlastní zodpovědnost.

Dělala jsem si příliš velké starosti s něčím, co nebylo v mé kompetenci. I když jsem to už několikrát slyšela, myslím, že teprve teď jsem skutečně pochopila, že my jako lídři máme pouze odpovědnost ukázat lidem cestu, lidé se pak musí sami rozhodnout, zda tou cestou chtějí jít, nebo ne. To je tak osvobozující.

Týdenní setkání se setkala tak důležitá, že si kolem nich plánuji všechny ostatní sobotní schůzky. Zpočátku jsem měla jen radost, že všechny vidím, poměrně rychle jsem si uvědomila, že mi setkání dávají mnohem víc. Mnohé příběhy a jeho učení se mě hluboce dotkly a daly mi podnět k přemýšlení a zamyšlení na celý týden. Místo truchlení nad tím, co se nedaří, nebo obav z budoucnosti mi setkání dala pozitivní impulsy, které mě nejen uklidnily a vyrovnaly, ale také mě konečně motivovaly ke každodennímu cvičení.

Po počátečních potížích se nyní doba vlastního cvičení stala časem hraní, zkoušení, experimentování a ticha. O tom, zda se skutečně každý den zlepšuji o 1 %, pochybuji. Když jsem dříve navštěvovala pětidenní retreaty, obvykle jsem po nich zaznamenala výraznou změnu, kypěla jsem energií, mé tělo bylo otevřené a musela jsem se neustále usmívat. Nyní je pokrok méně výrazný, tudíž méně zřejmý. Ale na rozdíl od dřívějška jsou změny důslednější. Změny po pětidenním retreatu byly jako výstup na horu, nejprve vystoupáte na vrchol a pak se pomalu vracíte zpět do údolí, i když další údolí už nemusí být tak hluboké. V současné době se změny podobají spíše velmi pomalému, ale vytrvalému stoupání. Cítím větší propojení, aspekt odpoutání se stává jasnějším. Ale i po 1,5 roce si stále vzpomínám na pokyny, které jsem slyšela dříve a které by se ještě mohly nebo měly do „experimentu“ začlenit – a pak hra začíná nanovo. Je neuvěřitelně vzrušující pozorovat, jak se vše (načasování, pocit, spojení atd.) může změnit, ale také pak zjistit, že člověk něco dělá znovu, místo aby to nechal být. Proto mě práce na stejných pohybech nikdy neomrzí – protože jsem si uvědomila, že nepracuji na pohybu, ale na sobě samé skrze pohyb, a to na všech úrovních.

Nejzřetelněji cítím změnu při chantingu. Dříve jsem si chanting užívala, ale většinou jsem se vyhýbal klečení. Nejenže mi to příliš připomínalo bohoslužbu, ale měla jsem obavy, zda to vydržím, a tak jsem to nedělala vůbec. Samotného by mě nikdy nenapadlo chantovat. Proto jsem zpočátku chantovala jen vsedě a jen se skupinou, obvykle se sluchátky na uších, abych svůj hlas neslyšela tak silně. To se postupně změnilo. Trvalo to několik měsíců a několik pokusů, ale nyní je chanting v kleče stejně přirozený jako dříve ve stoje nebo vsedě, a dokonce i u delších chantů tů už mi nedělá problém cvičit celé pasáže sama. Většinou pociťuji pouze fyzické účinky chantingu (zvýšený krevní oběh – je mi velmi teplo – uvolnění, ale stále vzpřímený postoj), ale na setkáních, která se konala během týdne, jsem poprvé zaznamenala i duševní aspekty – protože bez ohledu na to, jak byl den vyčerpávající, jsem byla po cvičení uzemněná a uvolněná.

Díky setkáním, která se konala několikrát týdně na národní i mezinárodní úrovni, díky administrativní práci se spojení s organizací ještě více posílilo. Díky tomuto silnému spojení s FLK a každodennímu sebezkušenostnímu cvičení se mi nejen podařilo zachovat kus normálnosti v této poměrně nejisté době, ale na rozdíl od mnoha jiných lidí v mém okolí se cítím silnější a uvolněnější. Jsem za to velmi vděčná!