Opuštění úzkosti
Postupně jsem začal chápat, jakou roli v mém životě hraje úzkost. Když jsem byl v organizaci docela nový, chodil jsem občas na setkání po obzvlášť špatném dni v práci. Cvičení mi připadalo těžkopádné, jak by ne. Ale na konci setkání jsem si všiml, že cítím mnohem méně úzkosti. Napětí ze mě muselo vyprchávat už během setkání, ale já si nevšiml, jak se to dělo.
V prvních dnech nám můj LIT vyprávěl o učení mistra Moye, ale navzdory jeho úsilí jsem o něm měl jen velmi malou představu. Nyní vidím, že mé chápání bylo v některých ohledech zjevně omezené. Jistě, setkání je skvělé pro odbourání stresu, ale nepřemýšlel jsem o tom, že bych principy uplatňoval i mimo ně. A věčně jsem hodnotil, jak dobře se mi cvičení daří.
Další fází bylo pozorování toho, jak moje úzkost klesla, když jsem se vydal retreat. Ale i to byl příběh značné úzkosti, po níž následovala velká úleva. A dvojnásob jsem se zabýval tím, jak dobře pohyby provádím.
Nyní si uvědomuji, že úzkost byla přítomna často, i když v menší míře, a že mě izolovala od ostatních lidí. I když je míra úzkosti malá, nedostatek spojení podstatně ovlivňuje mě i mé okolí.
Někdy si úzkost přivolávám sám a tím, že se v těchto situacích chovám jinak, ji mohu postupně snižovat. Nedávno jsem potřeboval otevřít diskusi s několika lidmi. Mělo k tomu dojít až za několik dní, takže nebylo nezbytně nutné sestavovat hned seznam témat a posílat pozvánky. V minulosti bych to pravděpodobně z mnoha důvodů odložil.
Tentokrát jsem se přinutil, abych se do toho pustil a témata a pozvánku ze zdvořilosti k ostatním poslal. Hned jsem si všiml pocitu uvolnění. To mi napovídá, že v minulosti, když jsem měl na nějaký úkol čas, ale odložil jsem ho, bylo to za cenu úzkosti.
Jak je možné, že se to dozvídám až teď, po tolika letech v organizaci? Během pandemie není tak rušno, takže je snazší všímat si jemných věcí. A když lidé mluvili o úzkosti na sobotních dopoledních setkáních na zoomu, bylo to velmi užitečné – díky tomu jsem si uvědomil, že s úzkostí se potýká téměř každý; pomohlo mi to pochopit, že na ní musím soustavně pracovat, a tím ji postupně snižovat, místo abych očekával, že úzkost překonám jednou provždy. Několik týdnů jsem si říkal, že moje zkušenost s programem schůzky je možná příliš triviální na to, abych se o ni podělil. Ale sobotní ranní diskuse mi také přinesly pocit, že takhle to funguje: najít způsob, jak být každý den o 1 % lepší.