Živá, pohyblivá a plná naděje

Chci vyjádřit svou hlubokou vděčnost za směřování a praktikování v uplynulém roce.

Před třemi lety mě srazil jakýsi metaforický autobus. Do mého těla vtrhla masivní superbakteriální infekce, která mi zničila kosti v pravé kyčli a málem mě zabila. Bylo mi tehdy 76 let a lékaři říkali, že bych určitě zemřela, kdyby mé tělo nebylo tak silné. Jeho učení jsem tehdy praktikovala téměř 20 let. Během následujících dvou let jsem podstoupila čtyři operace. Když jsme loni přerušili osobní setkávání, již dříve existující potíže s bederní páteří se kvůli tomu, čím jsem prošla, výrazně zhoršily. Stěží jsem byla schopná stát na nohou déle než 5 minut. Bolest byla nesnesitelná a zcela vysilující.

Spolu s fyzickou bolestí jsem prožívala něco, co se dá označit za smutek, protože jsem si velmi přála, aby moje praktikování jeho učení bylo takové, jako bylo předtím, než se mi to všechno stalo. Chtěla jsem být schopná praktikovat hodinu nebo dvě bez přestávky, jako jsem to dělávala dřív. A to prostě nebylo možné. Tento smutek naplňoval mou mysl a strhával mě do stále se prohlubující propasti sebelítosti a deprese. A pak jsem byla požádána, abych se účastnila středečních schůzek s řediteli a pomohla s administrativou našeho atlantického regionu. Začala jsem skutečně vnímat a vstřebávat směr, který nám byl ve středu ukázán. Slyšela jsem, že můžeme dělat jen něco málo, postupovat po troškách. Bylo nám to opakováno stále dokola. Slyšela jsem doporučení, abychom se každý den snažili zlepšit o 1 % – nemuseli jsme dosáhnout 100%. To bylo pro mě velice důležité a začala jsem to dělat – jen pár don-yu rozložených do celého dne, každý den. To jsem dokázala zvládnout.

Slyšela jsem výzvu k píli a disciplíně, důslednosti a pravidelnosti. Také jsem slyšela a vzala si velmi k srdci myšlenku „nechat to jít“, a jak řekl jeden z účastníků tento týden, je to víc než jen pokrčit kolena… Musela jsem se skutečně zbavit těchto smutků a myšlenek na to, co všechno jsem ve svém praktikování ztratila, a soustředit se jen na směr, který mi byl dán; soustředit se na to, abych cítila své tělo a naslouchala mu, a abych pracovala na tom, co naši lídři nazývají základ v každé maličkosti, kterou dělám.

Minulý týden jeden z našich lídrů řekl něco opravdu hlubokého. Řekl, že když spolu mluvíme, nepoužíváme angličtinu nebo francouzštinu, ale náš vlastní jazyk, jazyk naší organizace. To mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe, protože přesně tohle se mi honilo hlavou.

Nahradila jsem veškerý temný a negativní jazyk, který byl tak destruktivní, jazykem naší organizace, jazykem, který nás udržuje na cestě, kterou jsme si zvolili, a který je naplněný vedením, mírem, klidem a nadějí.

Možná už nikdy nebudu taková, jaká jsem byla. Ale žiji, pohybuji se, mám naději; našla jsem smysl každého dne, který mi přináší klid a radost. Toto cvičení mi dvakrát zachránilo život.

Děkuji vám za uplynulý rok a za neustálé vedení v těžkých chvílích.