Vylévání vlastního poháru

Na své první setkání si vzpomínám docela jasně. Bojovým uměním jsem se věnovala asi 10 let. Předtím jsem dokonce trochu cvičila Tai Chi stylu Yang. Měla jsem hlavu plnou vědomostí… Chtěla jsem se naučit sestavu, protože to byl aspekt tréninku bojových umění, který mě bavil nejvíc.

Během prvního a druhého setkání jsem stále porovnávala a hodnotila. Překvapila mě rychlost, s jakou se pohyby učily. Myslela jsem si, že bychom měli být „dokonalí“ v každém pohybu, než se začneme učit další. O správnosti stylu výuky 3-3-3 jsem pochybovala. Spěchali jsme na další pohyb dříve, než byl kdokoli připraven. Nebyla jsem přesvědčena, že jsou pohyby „správně“. Nevěřila jsem ničemu.

Pak přišel třetí týden a my jsme se dostali k části „stočení kroku a oprášení kolene“. Instruktor požádal skupinu, abychom dělali sekvenci stočených kroků přes celou tělocvičnu. Nejprve šlo jen o získání formy pohybu. Po několika sekvencích řekl, abychom se soustředili na tlačení od chodidel a stoupání až nahoru. Po několika dalších sekvencích dodal, abychom se ujistili, že jsme vytočili krok. Pak poznamenal, zatímco jsme se stále soustředili na všechny ostatní věci, abychom se prostřednictvím pohybu paží opravdu otevřeli.

Celá moje pozornost se v tu chvíli soustředila na mé vlastní tělo a na to, co dělá. Nedokázala jsem v hlavě udržet všechny instrukce pohromadě. Ještě nikdy v životě jsem nepracovala na jednom pohybu tak hluboce. Objevila jsem odlišný, nový pocit. Kdybyste se mě tehdy zeptali, nedokázala bych ho popsat. Myslím, že to byl záblesk pocitu plynutí, pocitu klidu v pohybu. V tu chvíli jsem přilnula k jeho učení.

Když se ohlédnu zpět, tak s tím, co nyní chápu, vidím, že jsem na své první setkání přišla s velmi plným pohárem. Práce na sekvenci „oprášení kolene“, nutnost se na to plně soustředit, a stejně tak to, že jsem zaregistrovala záblesk nového vnitřního pocitu, mi na chvíli vyprázdnily mysl. Od té doby je to neustálý proces, kdy se učím, jak přijít na setkání nebo akci pokaždé s o trochu prázdnějším pohárem.

Západní kultura si cení spíše hromadění znalostí než rozvíjení porozumění. Jako lídr v tréninku v této organizaci, jsem se musela zbavit představy, že učím to, co „vím“ o Tai Chi. Viděla jsem, že předkládání mých „znalostí“ stojí v cestě čistému předávání učení mistra Moye.

Když se ohlédnu zpět, vidím také, jak mě učení se oceňovat porozumění před znalostmi učinilo otevřenějším člověkem v jiných aspektech mého života. Například mám podezření, že bez jeho učení bych měla se svým dospívajícím synem spíše napjatý vztah než (většinou) snadný, otevřený a komunikativní. Když byl malý, poučovala jsem ho svými „moudry“, což vedlo k hádkám. Díky svému výcviku jsem si tohoto vzorce dokázala všimnout a nahradit poučování nasloucháním toho, co mi chce říct. Říká se to velmi snadno, ale je za tím mnoho let práce a praxe, a přesto se občas do této pasti vrátím. Vyplatilo se to však, protože výsledkem je vzácná harmonie u nás doma, a to i se sedmnáctiletým dítětem!