Nalézt pocit

Když jsme vloni začali cvičit individuálně, cvičila jsem nejprve tak, abych měla pomyslný kontakt se skupinou, tedy ve stejnou hodinu, kdy jsem předtím vedla skupinu. Tento způsob mi ale nevydržel dlouho. Velkou motivací a návodem, jak pokračovat, se pro mě stala sobotní setkání, kde se mluvilo hlavně o pocitu.

Uvědomila jsem si, že nejde jen o to, „jak se cítím“, většinou dobře, ale o to, „co cítím“. Na to jsem odpovědět nedokázala. Uvědomila jsem si také, že tím, že odcvičím určitou dávku pohybů, se nic nestane. Připadalo mi, že musím začít od začátku. Několik měsíců jsem cvičila jen šlachoměnné pohyby, tor-yu, don-yu, opice a stočený krok, jako na posledním retreatu, a dbala instrukcí, které jsme tehdy dostali. 

Svoje tělo jsem začala vnímat jako stroj, který ví, co má dělat, ale nefunguje nebo funguje jen omezeně a potřebuje uvolnit jednotlivé díly. Pohyby mi najednou přišly velmi bohaté – se spoustou detailů. Vždy jsem se na některý zaměřila a instrukce se začaly samy vynořovat. Začala jsem víc vnímat svoje tělo, zejména páteř. Mám doma staré hodiny, které se natahují ručně klíčem. Připadalo mi, že tak funguje i moje páteř – včetně toho nepatrného pohybu zpět, který v prstech cítím při každém otočení klíčem.

Zároveň jsem cítila velké uvolnění krční páteře až k oblasti vnitřního ucha a po víc jak 20 letech jsem se zbavila v pravém uchu tinitu (v levém zatím ne). Při don-yu jsem najednou získal pocit, že jsem našla těžiště těla. Jeden pohyb pomáhá ostatním a naopak. U doktora mi před pěti lety řekli, že mám jednu nohu o 1 cm kratší. Myslím, že už nemám. Uvolněním krku a beder se srovnalo celé tělo. Najednou jsem pochopila větu, kterou jsem na skupině často opakovala, že „každé tělo je jiné“. 

S lidmi jsem o sobě nikdy moc nemluvila, o pocitech už vůbec, protože se mi o nich nemluvilo dobře – byly spojeny s velmi silnými emocemi, které jsem nezvládala. Tai chi jsem začala cvičit právě proto, že jsem slyšela, že „umí s emocemi pracovat“. Teď, když již cvičím delší dobu sama, zjišťuji, že tomu tak je. Jsem klidnější, umím se o různých pocitech lépe vyjadřovat, dokonce je pojmenovat, nepropadat sebelítosti.

Cítím se lépe ve svém těle, i když to někdy není moc příjemné, a mám dokonce pocit, že mi něco chybí, ale nevím, oč jde. Když jsem vedla skupinu, vždy jsem se pak cítila dobře. Když teď skupinu nemám, měla bych tedy něco postrádat? Je tomu naopak. Zjistila jsem, že zdroj dobrého pocitu – aby byl trvalý – nelze hledat mimo sebe, ale v sobě. 

S taoismem jsem se seznámila již v mládí, ale velmi povrchně. Připadalo mi, že toto učení není pro běžný život použitelné. Například wu-wej. Tento postoj se neslučoval s mými představami, protože jsem si ho pletla s lhostejností. Dík sobotním setkáním a chantingům, povídání o různých aspektech Taoist Tai Chi^® a dík individuálnímu cvičení jsem pochopila, že tomu je jinak. Vše se začalo propojovat. Zjistila jsem, že vnitřní klid, který mi praktikování taoistických umění přináší, nemá s lhostejností nic společného. A ještě mám jedno zjištění: Čím víc cvičím sama, tím větší cítím propojení s ostatními.

Jsem vděčná za všechna setkání a předávání zkušeností, bez nichž si prohlubování tai chi neumím představit. Přestože se nemůžu účastnit pokaždé, přestala jsem toho litovat. Dobrým tréninkem je pro mě i umění zvolit, co je v danou chvíli důležité, a od ostatního se oprostit, nemít výčitky, že nestíhám všechno. Tato zkušenost mi umožňuje hlubší prožitek.

Tuto sobotu jsem se neúčastnila lunárního chantingu, přestože patří k mým nejoblíbenějším. Byla jsme v Klatovech na pouti, kde se lidé sjíždějí z různých měst, potkávají se přátelé a rodina. Potkala jsem tam dávnou kamarádku, která mi řekla: Vypadáš dobře. Poděkovala jsem jí. A ona: Vloni jsi vypadala hrozně. S úsměvem jsem jí zase poděkovala.