Ohlédnutí zpět

Poprvé jsem do organizace vstoupil před 34 lety, když mi bylo 26 let.

Byl jsem hubený a nervózní kluk. Vzpomínám si, jak jsem byl frustrovaný a netrpělivý, abych se naučil pohyby. Přesto jsem se pohyby naučil poměrně rychle a přešel jsem na pokračovací setkání. Jednou z prvních fyzických změn, kterých jsem si všiml, bylo, že se mi uvolnilo břicho. Vlastně mě trochu bolelo, jak mi vnitřnosti šplouchaly, když jsem šel po setkání domů.

Vzpomínám si, že jsem si užíval hravost při učení pohybů a podobnou atmosféru během setkání. Měl jsem chuť se učit a vyměňovat si zkušenosti se skupinou. Často jsem byl na svém místě a cvičil s těmi, kteří tam byli.

Z tohoto období svého života si pamatuji dva fyzické problémy.

Mám podezření, že spolu souvisely. V prvním případě jsem cítil prázdnotu v oblasti solar plexu. Vzpomínám si, že jsem si udělal kresbu a tužkou jsem si doprostřed trupu udělal velkou díru. Druhým problémem bylo, že jsem se při chůzi často díval dolů na chodník. Nesmírně mě to rozčilovalo! Snažil jsem se narovnat, a jak se mi myšlenky rozutekly, zjistil jsem, že jsem hlavu sklonil dolů a zase se dívám na chodník.

Nejsem si úplně jistý, kdy jsem se přestala dívat dolů na chodník, ale už to nedělám roky. Jsem si jistý, že tato změna nastala postupně díky mému praktikování a zapojení do FLK.

Co se týče díry v solar plexu, má dávná známá tam stále je :-), ale už se z větší části vyplnila. Tato změna probíhala pomalu a v průběhu let se mi přetahovala o nitro. Pravidelné cvičení během pandemie dále pomohlo otevřít oblast solar plexu a otevřít hrudník.

Snad tři měsíce poté, co jsem se stal účastníkem, jsem odcestoval do Toronta, abych se setkal s mistrem Moyem.

Bylo to na jaře a na podzim jsem měl opustit svůj rodný Montreal a odjet do Polska, abych tam začal studovat film. Ten asi týden, který jsem strávil v Torontu s panem Moyem, mě proměnil. Dodnes si nejsem jistý, jestli vůbec chápu hloubku učení, kterého se mi během toho krátkého období dostalo. V té době jsem si význam tohoto učení neuvědomoval. Byl jsem naivní a nevinný vůči tomu, co se kolem mě dělo. Účastnil jsem se všech setkání, kde pan Moy vyučoval a kde jsem se seznámil s mnoha účastníky, kteří v té době přicházeli pravidelně.

Vzpomínám si, že praktikování bylo snadné, zábavné a hravé. Když o tom dnes přemýšlím, byla v tom, jak jsem se pohyboval, lehkost. Vzpomínám si zejména na nácvik push hands, kdy se mi zdálo, že mě každé zatlačení smete jako voda kachnu. Byl to trochu neskutečný pocit a vzpomínám si, že jsem se při něm cítil tak trochu závratně.

Během svého pobytu v Torontu jsem zažil několik hlubokých okamžiků, když jsem následoval mistra Moye při jeho každodenních aktivitách. Tak trochu jsem se s ním svezl, aniž bych plně věděl, co prožívám. Tyto vzpomínky jsou však v mé mysli dodnes velmi živé. Až dosud jsem jim věnoval pouze anekdotickou pozornost.

Jsem vděčný za povzbuzení, že jsem mohl tyto vzpomínky „přežvýkat“. Uvědomuji si, že jsou tak trochu kotvou pro celoživotní změnu a pro to, jak této změně porozumět. Úvahy o tom, odkud jsem vycházel, jaké to bylo, jaký jsem byl, mi pomáhají pochopit změnu, která ve mně nastala a stále probíhá. Ale co je důležitější, dává mi to pocit pevnosti nebo hloubky učení. Mám pocit, že mi v nohách rostou malé kořínky. A tato chapadla mě posilují ve všech rovinách mé praxe.