Najít poklad

Na doporučení lékaře jsem se začala zajímat o tai chi a před více než 25 lety jsem měla štěstí, že jsem potkala umění Taoist Tai Chi™. Okamžitě jsem pocítila fyzický přínos pro své zdraví a cvičení mi v průběhu let velmi pomohlo překonat různé situace včetně rakoviny prsu.

 

„Myslela jsem si“, že vím, co pro mě praktikování tohoto umění udělalo, a „myslela jsem si“, že znám jeho fyzický i duchovní přínos. Ale jak se říká: cesta je dlouhá. Pohybujeme se v průběhu let po kruzích spirály a díky tomu postupně objevujeme hlubší a hlubší věci.

Někdy ráda popisuji svou cestu jako hledání pokladu (hra, kterou jsem hrála jako dítě); zabýváte se objevováním indicií a pak najdete dar!

Jako první poklad, který jsem na začátku pandemie našla, bylo slovo příležitost. Mluvili jsme o něm na jednom z prvních sobotních setkání a dostalo se mi do srdce. Snažila jsem se ho mít u sebe každý den v každé situaci. Tak začala cesta složená z mnoha malých objevů, ale dva jsou pro mě obzvlášť hluboké.

Byl to rok, kdy moji rodinu a blízké zasáhla nemoc a ztráta. Několik měsíců jsem se starala o svého mladšího bratra a mohla jsem se postarat o svého drahého přítele na sklonku jeho života. Dokázala jsem pomoci jemu i jeho rodině. A co mě upřímně překvapilo, je skutečnost, že ve mně bylo samozřejmě hodně smutku, ale také pocit klidu a stability, který jsem nikdy předtím nezažila.

Druhá věc se týká vztahu k sobě samé, k pocitu povinnosti, který mě nikdy neuspokojoval v tom, co jsem dělala. Snažila jsem se využít instrukce neobávat se, nechat to jít, 1 % každý den, poučit se z chyb. A pak diskuse o synovské a dceřiné oddanosti, úvahy o smyslu mateřství přinesly průlom. Při rozjímání jsem si uvědomila, že veškerá moje nespokojenost byla důsledkem očekávání mého ega, hledání nezdravé dokonalosti, a rozhodně nebyla tím, co jsem potřebovala.

Do praxe, do každodenních činností, jsem uvedla jiný záměr. Lásku k člověku, který vyrůstá, vědomí, že neexistují dobré úspěchy a špatné neúspěchy, ale existuje cesta. Matky se dokážou usmát, když dítě spadne, protože vědí, že se učí chodit.

Vím tedy, že můžu spadnout. Vím, že existují a budou existovat vzestupy a pády, protože život je život! Vím však také, že v mém srdci je klidný přístav, do kterého se mohu vracet, v každém okamžiku.

Myslím, že můj život by neměl smysl, kdybych se nemohla kultivovat, stávat se lepším člověkem a nebyla schopna pomáhat druhým.

Vědomí, že s nasazením objevím další poklady, že se budu moci učit dál, mi dodává sebedůvěru a vděčnost za to, že jsem se setkala s učením mistra Moye, vděčnost organizaci, která je uchovává a předává dál, vděčnost komunitě lidí, kteří jsou odhodláni si navzájem pomáhat.